Vyvrhnout demonstranta, herce, nebo zkrachovalého básníka

jde mnohem snáz, než vyvrhnout dutinu břišní nevinného, růžovoučkého pašíka s očima naplněnýma tou pravou životní pravdou a láskou.  

Prvních pár dní po exkomunikaci z kavárny bylo skvělých.Jelikož z Vysoké Školy Života jsem byl vyhozen dřív, než jsem ji stihl začít studovat, musel jsem dál poctivě pracovat. Ruce do krve rozedřené, záda a nohy jsem skoro necítil. Naštěstí lehká hladinka, kterou jsem udržoval i přes den odporným zteplalým pivem v plastu mě udržovala neustále v rozjařené náladě.

A taky prozření a jakási skoro svatozář vznášející se nad hlavou mě utvrzovala v přesvědčení, že žiju právě tady a teď. Že to předtím bylo prázdné a falešné, jako výkony dnešních zpovykaných herců na jevišti i na náměstích.

Nikdo z nich se stejně nemůže vyrovnat laskavému a bodrému projevu titánům sedmdesátých a osmdesátých let. Tenkrát se točily filmy... Pravda, sem tam to zkazil třeba Vláčil, který si nevydělal ani na barevnou projekci.. A není se čemu divit. Pracující člověk nechce po celodenní radostné dřině přijít domů a přemýšlet o dlouhých, prázdných záběrech, ponuré hudbě a krajině.

Chce se pobavit nějakou taškařicí. Té je mu třeba.

A taky je mu třeba jitrniček. A tak mě napadlo, že místo házení lopatou, pro které nemám vlohy, uspořádám zabijačku.A nad vyhasínajícím životem toho tvora, jehož naplněný život natleská naše nenažrané  žaludky, jsem si trochu zapřemýšlel o tom, o kolik užitečnější je ten dobytek Boží, než nějaký lehkoživka exhibující na jevišti z našich daní.

Díky a ahoj Filip.