Na návštěvě spřátelené rodiny na Slovensku mi k obědu podali halušky. Bylo to evidentně jejich oblíbené jídlo, všichni se už ke stolu těšili. A já jsem měla pocit, že jsem nic tak hrozného nikdy nejedla. Halušky doslova plavaly v tuku, bylo to tak mastné jídlo, že jsem v sobě sbírala všechnu zdvořilost, abych rodinu neurazila tím, že jídlo odmítnu. A jak mi pak bylo zle, ouuu, to sem ani nebudu psát.

Po letech mi moje knihovnická kolegyně Anička přinesla ochutnat její halušky. Anička je Slovenka a já jsem neměla to srdce jí povědět, že od jisté doby se na halušky nemůžu ani podívat. Jenže Andulka mi přinesla takovou lahodnou dobrotu, že se mi na ní sbíhají sliny, kdykoli na to pomyslím. Nic neplavalo v sádle, všeho bylo akorát, chuť vynikající. Prostě nejsou halušky jako halušky. A tak je to zřejmě s každým jídlem.

Díky za návštěvu i pěkné povídání Zdeňko :)

Ještě jednou zdravím, nakonec asi nevyhlásíme jídlo, ale nejhorším prostředím pro jídlo se stává...tradá (a je to fakt škoda a špatně) školní jídelna.... speciální cenu poroty získává menza pana Dvořáka a menu ze zbytků ryb, koprovky a kysaného zelí.... Díky moc všem a bezva prodloužený víkend

Ještě po letech musím být životu/osudu vděčná za to, že jsem do školní jídelny nechodila. Byla jsem ušetřena lecčeho:-))

Asi jsem se narodil na šťastný hvězdě. Co si dám, to mi chutná. Ale je fakt, že hned tak něco nesním a jsem před započetím krmě obezřetný a vybíravý. Kapr s jahodovou omáčkou musel být asi dost přes čáru, určitě bych ho nevolil.

Co nejím, je vařená mrkev, kél a kdysi dávno plíčka.

Karma.

Díky moc, kapustu já rád a plíčky to bylo jídlo mého dědečka

Moje babička zažila obě války a protože jí neuznali práci na statku za mlada, tak hodně dlouho pracovala, než mohla jít do důchodu. Měla utkvělou představu, že hrachová polívka pěkně horká, pro dítě, když přijde ze školy, musí být pořád připravená. Byla z kupované KOSTKY (to je nejdůležitější vědět), aby to stihla rychle, než jí zdrhnu ven za dětma. No, hrachovku už jsem od svých 13 let nikdy nevzala do huby. Ani z čerstvého hrachu. Myslím, že jí mám nakonzumovanou na několik životů dopředu. To víte, její vzpomínky na obě války, u nás se muselo dojídat. Rajská od ní ale byla nepřekonatelná a tou si to vždycky vyžehlila u nás všech. Je hrozná škoda, že jsem s ní mohla být jen do svých 13 let. Ochotně a ráda bych léta jedla hrachovku z kostky, kdyby tu byla se mnou.

Díky za další hlas pro hrachovku :D

Řízek s rýží. Teda jsem to nikdy neviděl, ale na vojně to jeden propagoval, prý je to u nich hrozná mňamka, a my máme držet huby, dokud jsme to neochutnali.

Hmmmm, to muselo být suché....

Čočka na kyselo, blééé. Druhým jídlem byly šišky s mákem, třetím polívka se strouháním doplněná libečkem.

Jo, jo...čočka v jídelně se nedala...díky za návštěvu :)

Tak po prvním dnu "mlíkovka" a fazolky v čele, ale moc děkuji všem přispívajícím a přeji krásný večer :)

V dětství jsem měl "velice nemilované" erárně udělané šunkofleky. Doma připravené jsem je jakž-takž přežil, ale ze školní jídelny byly nepoživatelné.

Marku díky zastavení se :)

V jídle vybíravý nejsem a ve školní jídelně si snad říkali, že dobré prase všechno spase. Avšak jednou...Rýžový nákyp. Upečená kostka suché rýže i s patřičnou krustou, vedle které se třásly /snad strachem/ 2 švestky. Polknutí nepomáhala ani voda se sirupem, kterou jsem si šel několikrát přidat. A přísná soudružka učitelka dohlížela na dojídání. Tedy dojedl jsem, ovšem na chodbě hned za dveřmi jídelny následovala "šavle jak bič" a při pohledu na nákyp se stále probouzí reflexy.

Auuuu, díky za příspěvek.... nákyp u nás dělali lépe

Ale musím říci jednu věc. Pro mnohé asi nestravitelnou. Ve Švédsku jsem jedl lososa s koprovou omáčkou a brambory a chutnalo to výborně. Prostě ta chuť lososa, a smetanové omáčky s koprem šla dohromady.

Ano, lkoprovka je skvělá k rybám, mám ji rád i k candátovi :)