Stojím tu a hlína voní. Ale uživí nás ?

Jsem snílek na dešti. Někdy ale se ale i snílek zamyslí. Pak to špatně skončí a napíše třeba blog...

Déšť …. Po dlouhém suchu smáčí vyprahlou krajinu. Tady na vsi prší doslova předpisově. Žádnej přívalák , kterej se prožene krajinou jak zlomyslnej ničící skřet. Tenhle déšť je příslib života. Úmluva s Bohem, matičkou Zemí, přírodou… Každému podle jeho gusta.
Funguje jako dobrá zpráva v divných časech. Covid, válka za humny, tubrulentní nálady…. Nechám si tedy hladit tvář a vypínám se až na pocity. Některé věci se nedají vnímat jen rozumem. Nebo možná jen nechci…
Umět tak zahodit tu vážnost a jako mimino sebou plácnout rovnou do bláta a čvachtat si  tam do libosti. Jenže to se nesluší. Ono stačí, jestli někdo stojí támhle za tím oknem nedaleké chalupy a pozoruje blázna na dešti. Blázna co není úplnej blázen. Konvence mu brání švihnout sebou do louže a žít…
Voní déšť, bláto a přísahal bych, že cítím i vůni srdce. Nevím jestli je moje. Může to bejt táta, děda, praděda… Doba se ale mění. Realita často podřezává větve snů. Až moc reálně dneska slýchám, jak nás ta půda kolem má zase živit. Jak máme být soběstační v produkci nejenom  chleba . Vzpomínám na roky dětství, kdy tady  byla ne jedna, ale rovnou dvě hospody. Dneska je tu stálejch čtrnáct obyvatel. A tak si říkám, jak by to ta životem vonící hrouda zvládla bez nás.  Bez lidí. Nechám ale těm co znají vesnici jen z obrázků a romantickejch představ jejich sny. Ostatně, jsem jen magor promoklej na kost co se chce vyválet v blátě…

Psáno pro blogosféra.cz