Vzkaz pro neznámé idioty

Občas se to tak sejde, že se mnou není vždycky švanda, no... Třeba se ale jeden jediný pirát chodníků zamyslí. Pak by čas strávený tímto blogem nebyl ztracený.  

Ahoj kluci,

(To není genderově nevyvážený pozdrav, jen nemám s děvčaty tuhle zkušenost.)

Když mi bylo šest let prodělal jsem jako většina mých vrstevníků příušnice. Vcelku jsem si to marodění užíval, být doma bylo fajn, pan doktor byl se mnou spoky a maminka se sice ustaraně, ale starala vzorně. No, asi už tehdy jsem byl dostatečně chlap na to, aby se mi líbilo být pěkně opečovávanej. No, na všem dobrým se nakonec najde něco špatnýho. U mě to byl nakonec fakt, že jsem po příjemném marodění ohluchl. On pan doktor nepoznal nějaké komplikace. Stalo se. Na lékaře jsem rozhodně nezanevřel, vždyť jiní doktoři mi zase alespoň ja jedno ucho sluch skoro vráltili.

To že jsem na jedno ucho skoro hluchý ( nějaký zbytkový sluch tam je ale malinko) mě dneska už skoro ani nepřijde. Od dětství jsem si prostě zvykl. Dokonce mě už ani nerozčilujíi tisíckrát slyšené vtipy o tom, že slyším jen to co chci. Navíc tato částečná  chluchota má i svá pozitiva. Na Silvestra pokud nemakám a chci spát, není nic snažšího než  plácnout sebou do peří a lehnout si na to zdravé ucho. Dělbuchy, šrapnely, kulometné dávky... je vám potom fuk co za oknem zrovna rachotí. Dneska už to můžu přiznat, jako malej jsem to skutečně i párkrát zneužil a slyšel jen to co chtěl. Dokonce i v dospělosti je to celkem fajn. Nejeden z pánů by jistě ocenil, že když je doma nějaký rizikový den, partnerka mu v kuchyni vyhrožuje odstěhováním a v krajním případě u toho levitují nějaké předměty směrem ke zdi... On sám se spokojeně rozčiluje u přilblého pracovního mailu aniž by tušil, co se za dveřmi odehrává za existenciální drama.

Vlastně celé co tím chci říct je to, že pokud si člověk nepamatuje jaké to je slyšet, pak mu nic neschází.

Jenže holým faktem je, že pokud neslyšíte na jednu stranu, často nemůžete být varován před idiocií některých jedinců. Už mě povalil frajer na skejtu v metru, další to do mě napálil  na kole u vchodu do potravin... Oba dva překvapeni, že jsem je přeci musel slyšet. Nemusel, no...

Ale vrcholného idiota jsem potkal dnes ráno. Na chodníku rozděleném čarou na cyklostezku a část pro pěší mě málem sejmul naplno rozejtou elektrokolobběžkou hluboce v části pro chodce.Takovou tou co má ty velké pneu a pěkně se na ní sedí.  Měl jediné štěstí, že velmi rychle bez zastavení a mrknutí oka odjel. Po dlouhé době bych asi někoho v tom úleku zbil. Neperu se rád. Většinou se mi povedlo někomu něco pochroumat, tak už jsem hodně dlouho byl vždy ten moudřejší.Ale dneska jsem měl před očima v tom šoku fakt rudo. To mohlo být na blogu veselo, další bloger zatčen, krev mu odkápavala z kloubů na vražedných pařátech....

Takže idioti prosím, nepředokládejte, že vás musím slyšet. A je fuk, jestli fičíte na nečekáném místě na kole, skejtu, nebo elektokoloběžce. Pokud už máte tu nutnost opouštět silnice a cyklostezky, buďte trochu opatrní. Protože i kdybych si na záda napsal, že jsem kripl na uši, stejně si to nestihnete v tom fofru ani přečíst.

Díky a ahoj Filip.