Krev za krev. Běsnění "lidových tribunálů" v květnu 45.

nikdy nebylo spravedlností, byť se ohánělo slovy lidový a soud. Naopak. Ještě navíc znevážilo činnost skutečně statečných odbojářů a stejně tak znevážilo oběti války, nejen "na naší" straně.

Lanškroun

První písemné zmínky o městě pocházejí z druhé poloviny třináctého století. Ale tam náš příběh ještě zdaleka nezačíná. V době třicetileté války vyplení město Švédové a po této události se sem stěhuje stále víc německých osadníků. O něco později se kronika místo češtiny začíná psát němčinou. Soužití německých a českých sousedů je prosto nějakých velkých nacionalistických excesů až do dvacátého století. Nástup nacismu k moci vše radikalizuje a rapidně zhorší tyto vztahy i zde. Před odsunem roku 1945 tvoří německá národnost 60 % zde žijících obyvatel.

Lidový soud v Lanškrouně 17. a 18. 5. 1945 a partyzánská brigáda Josefa-Hybla  Brodeckého

Skutečně tvrdé nacistické jádro místních už je dávno v Americkém zajetí, když do města vstupují jednotky partyzánské divize Václavík. Konkrétně muži z brigády Josefa Hybla (krycí jméno Brodecký). V Lanškrouně a okolí pochytají příslušníky německého elementu bez jakéhokoli šetření, zda se jedná o nacisty, nebo ne. Stačí špatná národnost  Že se zde nalézá i několik skutečných přisluhovačů zrůdného režimu, je jasné. . Na Lanškrounském náměstí pak uspořádají tribunál. Jeho oběti jsou zde mučeny, ponižovány, na místě popravovány. Se soudem, ani spravedlností nemá celá akce nic společného. Z hlediska historie se vlastně jedná o předehru toho, co bude v následujících letech následovat. Je třeba podotknout, že v oblasti pohraničí, které obsadí Američané k těmto "lidovým soudům" nedochází. Mimo popravených na náměstí je mezi oběti tribunálu třeba počítat i řady těch, kdož ve strachu před tímto řáděním páchají sebevraždu (často i s celými rodinami.) Jedna z německých žen předtím než se oběsí zapálí svůj dům a mimoděk tím vraždění zastaví. Hašení přeruší tok událostí až do druhého dne. Druhého dne  sice pokračuje mučení a ponižování, ale "rozsudky smrti" nepadají. Oběti jsou odsuzovány k bití a podobným trestům.

Dohra

Činnost, kterou provádí Hyblova partyzánská brigáda se i v několika nejbližších týdnech vymyká jakékoli kontrole zvenčí. Josef Hybl Brodecký se za o několik let později stane aktivním účastníkem událostí února 48. Drancování německého majetku, násilí a zabíjení nejsou nikdy pořádně nikdy vyšetřeny. Není k tomu vůle, taková přeci byla doba...

 Gudrun Pausewangová

Autorka vzpomínkových knížek o Rozinkové louce k těmto soudům říká toto:

 „… Znala jsem všechny mrtvé. Někteří z nich mi byli obzvlášť blízcí: starosta Wichstadtlu, velice rozvážný muž, majitel velké selské usedlosti a otec šesti dětí; řídící učitel, který mě vyučoval první čtyři roky mé školní docházky; český mechanik, jehož dílna stála uprostřed obce a který udržoval přá­telské styky se všemi obyvateli vesnice, i když to byli Němci; jednoruký válečný invalida, mladý manžel naší dřívější pomocnice v domácnosti; a také Emil Pausewang, který se mnou ještě před několika dny uklízel silnici. Jemu se v tom rozrušení stala nepatrná chyba, kterou musel zaplatit životem: Češi přečetli seznam mužů, kteří měli vystoupit z řady. A starý Emil Pausewang se v rozčilení přeslechl- místo Siegfried rozuměl Emil a udělal osudný krok vpřed. Omylem byl tedy zavražděn místo mého otce, který se nemohl přihlásit, neboť byl již dávno mrtev. Několik starců - mladí muži ve vesnici téměř naprosto chyběli - pak muselo mrtvé muže odvézt a zahrabat.
Do nebe křičící bezpráví? Jistě. Žádný ze zavražděných si takovou smrt nezasloužil a většina z nich neučinila za celý svůj život žádnému Čechovi nic tak zlého, co by zasluhovalo tuto krutou popravu. Ale byli to Němci. Jako Němci byli zabiti za ukrutnosti, jichž se dopustili jiní Němci. "

Díky a ahoj Filip.