Jednadvacet aneb Rudé oko bere

21. Srpen 1968. Ještě sedm let nebudu na světě.  Ale co pro mne znamená ? Krátká úvaha někoho kdo nezažil, ale psát naštěstí může.

 Z vyprávění pamětníků se mi zdá, že je zbytečné řešit nakolik bylo Pražské jaro 1968 dílem politických amatérů směřujících k neodvratnému smutnému konci. Zda se jednalo o projekt nevyhovující ani jedné ze stran Studené války , nebo to byl naopak geniální pokus, který málem reformoval nereformovatelné. Každopádně i přes padesát let neúprosně nás vzdalujících přes rozevírající se propast času je cítit. Ve velkém vzedmutí kultury, kdy filmy, pop muzika, literatura, divadlo, architektura, móda i všechna odvětví vědy jsou jí prodchnutá. Jaký rozdíl proti uniformavané šedi a sterilitě do které jsem se narodil a v které jsem vyrůstal. Sic obklopen láskou nejbližších, ale její vůně v té době scházela. V době dospívání jsem vnímal, že něco je špatně. Že všem okolo schází. Do země zadupaná 21. srpna 1968. Naděje.

 Tohle pro mne znamená doba  kterou jsem nezažil, ale o které slýchal od svých nejbližších. A vzpomínce na jejich slzy bezmoci, chci těch pár řádků věnovat. 

 A pokud mě budete chtít omlátit o hlavu patetičnost  tohoto blogu. Můžete. Ale mám to tak to tak, že konec velké éry patetický byl.Na rozdíl od normalizačního marasmu na který si pamatuji dobře.  Tak díky a ahoj Filip.